Jan Vičar
< další / next >





- - - - - - - - - - - -

1) O mně / About me
2) Tvorba / Work
3) Kontakt / Contact


Kuki a Dagi, matrice, 205 x 255 cm, 2009 / Kuki and Dagi, lino-plate, 205 x 255 cm, 2009



Kuki a Dagi - detail / Kuki and Dagi - detail



Lov, matrice, 193 x 150 cm, 2009 / Hunt, lino-plate, 193 x 150 cm, 2009



Saluki, matrice, 200 x 200 cm, 2009 / Saluki, lino-plate, 200 x 200 cm, 2009



Emisar, linoryt, 200 x 260 cm, 2009 / Emissary, linocut, 200 x 260 cm, 2009




Psí hřbitov, dřevořez, 250 x 410 cm, 2009 / Dog Cemetery, woodcut, 250 x 410 cm, 2009



Trubači, UFO a panker, matrice, 2009 / Buglemen, UFO and Punker, lino-plates, 2009


Psí hřbitov

Malá vděčnost němé tváři za velké služby a věrnost. - Josef Tomášek

Psí hřbitov založil v roce 1933 lesmistr Josef Tomášek z Borovné. Hřbitov je vlastně obrovský žulový kámen ve tvaru nepravidelného jehlanu a jeho výška je asi tři metry. Hřbitov-kámen můžeme nalézt v lesích pod vrcholem Hradisko jihozápadním směrem od Telče. Na jedné rovné stěně kamene jsou vytesána jména psů,kteří patrně leží v zemi u jeho úpatí. Magie místa a fascinace velkým kamenem mne od dětství přitahovali natolik,že jsem se opakovaně na hřbitov vracel.

Cyklus velkoformátových tisků,matric a jednoho dřevořezu vznikl jednak z vlastních představ o psech "pod kamenem" (Kuki a Dagi), ale také například záznamem konkrétního příběhu (Emisar). Jedním z tisků je "Saluki", pes letící prostorem.

Jan Vičar

Psí hřbitov Jana Vičara je pro grafiku jako živá voda

Grafika byla, je a bude v rámci současného výtvarného umění v podstatě přehlížená disciplina. Pro mnohé kunsthistoriky a aktivní umělce rezonuje stejně jako slovo poezie. Stačí si připomenout, že jediným ryzím grafikem, který se za celých dvacet let dostal mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého je Jan Hísek, kterému se to zřejmě nějakým zázrakem povedlo v roce 1999. Přitom to není tím, že by česká grafika neměla co nabídnout, je tady hned několik autorů, kteří nejen, že stojí za pozornost, ale patří k tomu nejlepšímu, co může dnešní scéna nabídnout. Mezi ně rozhodně patří Jan Vičar (1967).

Jeho handicapem je kromě vlastního zaměření i fakt, že nežije v centru, ale až "kdesi na Moravě" a navíc, pokud může, tráví nezřídka podstatnou část roku v zahraničí. Občas se ale v Praze objeví a to pak většinou stojí za to, jít se na jeho výstavu podívat. Tak jako každý má své silnější a slabší dny, ale zatím se v dohledné době nikdy nedopustil podprůměrnosti. Jeho standardem je nadstandard, ale svou poslední výstavou, která je k vidění v Jedničce - galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové, překonává doslova sám sebe. Je to jeho nejlepší projekt za spoustu let, a možná vůbec.

Výstava se jmenuje Psí hřbitov a tak jako u něj poměrně často je konceptuálně příběhová. Týká se konkrétní destinace, která tohoto autora fascinuje už od dětství - psího hřbitova založeného v roce 1933 nedaleko Telče. Magii místa Vičar prostřednictvím několika nepopisných - přesto realismem "šmrncnutých" artefaktů skvěle přenesl do prostoru galerie. Všechny se vztahují ke grafice, nicméně tisky jsou tam "jen" dva. Vičarovy grafické obrazy přesto v pohodě utáhnou ne zrovna malý prostor bez oken, a to především díky svým několikametrovým formátům. Vičar patří mezi linorytové mistry evropského kalibru a na své výstavě to opět potvrzuje.

Na výstavě všechno se vším souvisí, věci se doplňují, násobí pocity a volně řetězí asociace. V hlavním průhledu je olbřímí dřevoryt, tištěný po prknech, která jsou "poházená" uprostřed výstavní síně. Také další práce mají uhrančivé formáty, v jednom případě se jedná o experimentální linoryt ve třech dalších o odryté linorytové matrice s naválenou barvou, které mají charakter skládaného hyperrealistického obrazu v nízkém reliéfu. Zpracování je dokonalé, ale fascinující roli hraje i samotné linoleum, které má pořád pověst náhražkového materiálu z LŠU.

Jen málokdo si totiž umí představit, jak zapůsobí, když někdo prostě "svlékne" kuchyňskou podlahu v jednom kuse a vyryje do ní obraz s precizností, která bere dech. Jestliže je linoryt v pravém slova smyslu měňavě mnohobarevný, kombinuje abstraktní pojetí s realistickým, pracuje s náznaky a různým měřítkem v rámci jednoho obrazu, takže v něm člověk pohledem bez problémů zabloudí, matrice oproti tomu udeří přesně konstruovanou soustavou linií a jediné barvy. V souladu s tématem - černé. Ne nadarmo připomínají jakési vizuální parte nebo obrázky leptané do černoty náhrobních kamenů. Přestože Vičar tady pracuje s až fotograficky definovaným sdělením, není popisný a surreálnost předchozího ještě násobí skládáním jednotlivých motivů v celek. Nebere se přitom ale zas tak vážně. Pravidelně navěšované formáty klidně o jedno místo (celou polovinu zdi) odskočí a nechá po stěně rozběhnout drobné linoleové postavičky z jiného tisku. Ty mají blízko ke karikatuře nebo dětské kresbě, která je typická spíš pro jeho kolegu Ladislava Sýkoru. Svou roli tu hraje i detail - lino-obojek pohozený na zemi uprostřed galerie, drobná signaturka na pidinovinách stočených do kapsy. Ad absurdum pak žene lino-obraz ve své poslední práci, jde také o matrici - několikametrovou skorokrajkovou dečku, místy prořezanou skrz.

Vičarova výstava Psí hřbitov mění pohled na grafiku, je zásadní, klíčová a neměla by nikomu uniknout, stejně jako tenhle autor. Povedený koncept, který se vyrovná jakékoli "volné" konceptuální výstavě, je cenný sám o sobě. Významný je i fakt, že tady působí především precizní obrazy, jejich předobrazy a umístění v prostoru, přičemž si autor účelově nepomáhá ničím, co by uměle vytvářelo dojem kulis, jak je často u konceptuálních projektů běžné. I když jde jednoznačně o grafickou výstavu, grafika sama z ní "nevyčuhuje". Technika zůstala tím, čím má být - zvoleným médiem, které má svůj přirozený vliv na výsledek, ale člověk ji vnímá především jako metodu v druhém plánu. Přesto právě ona hraje, stejně jako Vičarovo pojetí grafického obrazu, nezanedbatelnou roli. Účinek mnohých konceptuálních projektů totiž snižuje ve výsledku fakt, že se soustředí na myšlenku na úkor formy, zatímco Vičarovi se - jako jednomu z mála, podařilo do svého konceptu zapojit i to staré kouzlo nadřemesla, takže si člověk ihned uvědomí, že něco takového by prostě nedokázal.

Radek Wohlmuth
Týden.cz, prosinec 2009 (úplná verze)


The Dog Cemetery

Little gratitude to mute creatures for their great service and fidelity. - Josef Tomášek

The dog cemetery was founded by forester Josef Tomášek from the village of Borovná. The cemetery itself is basically a 3-meter high huge granite rock in the shape of irregular pyramid. It can be found in the woods at the foot of Hradisko hill south-west of the town of Telč. The flat surface of the rock contains the carved names of dogs burried here. Genius loci and my life-time fascination by this magical rock has made me visit this place many times since my childhood.

The art cycle of my large-format prints, matrixes and a wood-cut came into being due to my own perception of dogs " under the rock" (Kuki and Dagi) and was also inspired by a particular story (Emissary). One of the prints is "Saluki" - a dog floating the space.

Jan Vičar